Autor: Mario Puzo
Anotace: Puzův poslední román je historickou romancí o rodině Borgiů, kterou slavný autor Kmotra vidí jako předchůdkyni všech pozdějších italských mafiánských klanů. Příběh začíná r. 1492, kdy kardinál Rodrigo Borgia zakládá dynastii, proslavenou v dějinách travičstvím, krvesmilstvem a intrikami. Dominují v něm osudy Rodrigových dětí, Cesara a Lukrécie, jejichž životy poznamenala silná oboustranná vášeň. Zatímco Rodrigo se stává papežem Alexandrem a jeho snem je získat pro křesťany nazpět Svatou zemi, jeho děti se věnují světským vášním. Z Cesareho se stává nelítostný vojevůdce, autor i oběť mnoha intrik a spiknutí. Lukrécie se věnuje především rodině a diplomatickým jednáním.
Mario Puzo je spisovatel, kterého
miluji. Doslova a do písmena. Je fakt, že jsem toho od něj zase tak moc nečetla
– jen Kmotra, Siciliána a Omertu (myslím) – a to všechno co jsem četla, jsem
četla ještě na základce (musím! si dát re-reading). Ale i tak ho prostě ráda.
Když můj přítel začal hrát
Assassin Creed a vyštrachal se s tím, že v jednom díle je Cesare
Borgia moje zameť sebou několikrát cukla a pak mi dala několik klíčových hesel
– Plaidy, Machiavelli. Ano, jsou to jména spisovatelů.
Doma jsem chvilku googlila a pak
jsem si vzpomněla snad na všechno, co kdysi dávno napsala paní Plaidy (jejíž
jméno si nemůžu ani za Boha vzpomenout) ve své dvouknížce o Lucrezii Borgia.
Původně jsem mířila do knihovny s tím, že si tu knížku znovu přečtu.
Napsala jsem tedy do vyhledávače „Borgia“ a čekala, co na mě knihovnický systém
vyplivne. A on na mně vypliv – světě div se – jméno Puza.
Možná jsem se i rozběhla, ale
nakonec jsem Rodinu sevřela v rukou. Dočetla jsem co jsem měla rozečtené a
pustila se do téhle knížky. Ano, nejdřív jsem si přečetla doslov. Ano, jsem
hrozná. Ano, dělám to běžně. (Ano, jsem na facku).
Nejdřív se ale vrhnu ještě na pár
slov o panu Puzovi. Je to americký spisovatel, narodil se v americké
čtvrti Hell‘s Kitchen italským přistěhovalcům. Narukoval do druhé světové války
a po jejím konci žil v Německu. Zde se také odehrávají jeho první dva
romány – Temná aréna a Šťastný poutník. Poté se vrací zpátky do USA, kde
vystuduje Kolumbijskou univerzitu (obor sociologie). Jeho Kmotr vychází
v roce 1969 a téměř přes noc jej dostává do čela literárních žebříčků.
Napsal ještě několik děl inspirovanými americkými mafiány – například Sicilián,
Omerta nebo Poslední kmotr. Napsal i knihu K jako Kennedy, který popisuje
události atentát na amerického prezidenta.
Kmotr byl zfilmován v roce
1972 a byl oceněn třemi Oscary – za nejlepší film, scénář podle předlohy a
herce v mužské roli. Puzo sám zpracoval scénář k tomuto filmu. (A
například i k filmům Superman I a II, či dalšími pokračování Kmotra.)
Rodina je jeho poslední kniha.
Když v roce 1999 umírá prosí svoji přítelkyni Ginu Carolovou, aby jeho
knihu dopsala. A ona ji tedy skutečně dopíše.
O Borgiích Puzo prohlásil, že je
to první mafiánská rodina v dějinách lidstva. A samotného papeže Alexandra
VI. si představovat jako dona celé této rodiny. Na knize začal pracoval ještě
před vydáním Kmotra a pracoval na ni až do své smrti. Přesto to nikdy nebyla
jeho priorita – bál se, že kniha nebude dostatečně dobrá, a že po úspěchu
Kmotra již nemůže vydat nic nemafiánského.
Ale kniha je opravdu dobrá. Jen
škoda toho, že je taky doopravdy nedoceněná.
Vraťme se tedy na začátek – vše
začíná roku 1492 – rokem, kdy je na papežským stolec zvolen Rodrigo Borgia –
prašivý, španělský pes. Rodrigo je tak trochu jiný kardinál – má milenku (ale
kdo by neměl) a i čtyři nemanželské děti, které miluje snad více než Boha. Těmi
dětmi není nikdo jiný, než Cesare, Juan, Lucrecia a malý Geoffre.
Cesare je nejvíce ambiciózní a
nejvíce sebevědomý. Bohužel mu otec přidělí roli duchovní. Z Juana se
stane voják a krásná Lucrezie má být provdána. Stejně jako malý Geoffre.
Aspoň tak kniha začíná. Ovšem, a
to není žádný spoiler, ale čistý historický fakt – postupem času se spousta
věcí mění.
Co se mi na knize ale líbí
nejvíc, je fakt, jakým Mario věci popisuje. Kolují pomluvy, že papež i Cesare
měli s dcerou milostný poměr. Puzo sice vystřihl papeže, ale Cesareho
nechal. Nesnaží se rodinu Borgiů nějak omlouvat – prostě to pokládá jako fakt.
A to ještě takový fakt, že je oba budete milovat a fandit jim.
Celá kniha je i napsána jinak,
než jsem čekala. Jediná kapitola není napsána jako celek, ale po jednotlivých
„kapitolách“ rozdělená hvězdičkami. Zkrátka – snad jakoby výjevy z rodiny.
Ze všedního dne Lucrezie, to vše je protkáno Alexandrovými (takové jméno
Rodrigo po zvolení přijímá) filozofickými myšlenkami.
A hlavně – celou knihou se táhne
láska. Snad i ta láska v nejčistší podobě. Prostě cítíte, jak se všichni
mají rádi a jak by jeden za druhého obětovat život. (Alespoň někdy.)
Samozřejmě, moje hodnocení je asi
nade vše jasné a není třeba o tom déle mluvit. Samozřejmě, že nemůžu jinak, než
této knize dát pět hvězdiček. Možná kvůli Borgiím, možná kvůli Puzovi.
* Obrázek již tradičně z http://weheartit.com
0 komentářů:
Okomentovat