Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Ransom Riggs

Název: Sirotčinec slečny Peregrínové pro podivné děti
Originální název: Miss Peregrine's home for peculiar children

Autor: Ransom Riggs

Anotace z GoodReads: Tajemný ostrov. Opuštěný sirotčinec. Zvláštní sbírka velice podivných fotografií. To vše čeká na odhalení v knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, nezapomenutelném románu, kde děj a děsivé fotografie přináší jedinečný čtenářský zážitek. Náš příběh začíná strašnou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Když Jacob bloumá jeho opuštěnými ložnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, že děti slečny Peregrinové byly víc než podivné. Byly možná nebezpečné. Možná byly na opuštěném ostrově drženy v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů. A nějak – i když to zní jako něco nemožného – jsou možná stále naživu.

Popravdě – když jsem poprvé v životě uviděla obálku Sirotčince pomyslela jsem si něco ve stylu a-sakra-to-bude-kravina a vrátila to zpátky do regálku v knihovně. Když jsem na tu samou knížku narazila o pár měsíců později (když jsem hledala úplně jinou knížku) měla jsem v hlavě podobný pocit, ale přesto mi nějaký vnitřní hlásek nepřestával našeptávat, ať si ji vezmu domů. A dám ji šanci. Tak jsem si ji vzala domů. A dala ji šanci.

Nevím proč, ale v poslední době mě spousta knížek spíše odpuzuje, než přitahuje. Právě proto pak většinou dávám pozitivní hodnocení, protože mě ta knížka zkrátka překvapí. A ne jinak to bylo i u Sirotčince. A tohle bylo opravdu překvapení s velkým Pé.

Budu se opakovat, ale téhle knížky jsem se opravdu bála. Absolutně jsem neměla tušení co bych od ní měla nebo neměla čekat a tak, když jsem se pustila do čtení spíš jsem se jen modlila, aby to byla knížka dobrá. Po prvních pár stránkách jsem jen zvedala obočí, protože začátek vypadal doopravdy slibně. Odsýpalo to, místy to bylo sice přehnané (na moje poměry), ale čím víc stránek jsem měla v sobě, tím víc mi docházelo, že ono to vlastně má být přehnané, a že ono mi to tam vlastně tak sedí.

Děj v Americe se mi totiž tak nějak celkově nelíbil. Všechno mi to přišlo moc… divný. Nereálný. A takový… nějaký. Pak zas moc uspěchaný. Už, už jsem se začínala bát, že to bude velké zklamaní, ale pak následovalo přemístění do Walesu a já už věděla, že jsem si nemohla vybrat lepší knížku. (A ne, není to tím Walesem!) (pro který mám srdeční slabost…) (nebo spíš… není to jen tím Walesem!)

Ne že by děj po přesunu do Walesu začal nabírat na reálnosti (to spíš utíkal mílovými kroky od reálnosti), ale mě se ta knížka začala líbit až tam. A asi to bude hlavně tím, že až tam to doopravdy začalo.

Fajn, budu upřímná – sirotčinec si mě získal. Teď doufám, že toho neřeknu moc, ale – podivné děti? časová smyčka? To můžu! Dnes, zítra, kdykoliv! Tohle bylo totiž něco úplně jiného, než co jsem četla za poslední dobu. Spoustu originality na jednom místě. A to… se prostě cení. A to se mi prostě líbí.

I když se podívám na postavy, nemůžu nic moc vyčítat. Ano, je tam pár věcí, co se mi nelíbí (jako třeba relativně nízký věk hlavního hrdiny, ale tohle beru – ne vždy /nebo spíš skoro nikdy/ se postavy v knihách chovají na tolik, kolik mají), ale nad těma můžu přivřít oči. Po dlouhé době jsem totiž četla knihu, kterou vyprávěl mužský (ehm, tohle mi nevyšlo, když Norské dřevo, co jsem četla před Sirotčincem bylo taky z pohledu mužské postavy. Ale to bylo… něco jiného.) a byla to příjemná změna. A každé dítě v sirotčinci bylo originální a prostě své. Trochu mi vadila Emma (protože spoiler – prostě nechápu, jak se může zamilovat do vnuka své lásky – spoiler), ale jinak… Všechno v pohodě.

A co prostě musím říct a co prostě musím vynést až do oblak je grafická podoba knihy. Knížku z obrázky jsem totiž už nečetla ani nepamatuji! Ale… jaké to jsou obrázky! Mrazí v nich zádech. A hodí se tam. Jsou tam nastrkané tak jakoby mimochodem, vždycky vás (příjemně) překvapí. Tohle můžu. 

Vlastně – já můžu celou knížku. Trošku jsem čekala, že to bude jen jednorázovka bez žádných pokračováních, ale brzy jsem pochopila, že tomu tak nebude. Složitější linka se vine již tak od půlky knížky. Už dlouho jsem nečetla žádnou jednohubku a vlastně už mě (občas) i knížky na pokračování štvou. Chápu, že v tom je dost peněz, ale… já chci vědět jak to skončí! (Aneb… trochu té sobecké Tempínky.)

Moje konečné hodnocení vás určitě nemůže překvapit – nakonec jsem se rozhodla „jen“ pro čtyři hvězdičky. Je tam pár maličkostí, co mi vadily, ale ty jsem už zmínila. Je to určitě skvělá kniha, která stojí za to, abyste si ji našli a přečetli.

* Obálka a anotace z http://goodreads.com
* Obrázek z http://weheartit.com/
* Oddělovač z http://veeeebookshelf.blogspot.cz/