Nepřítel mého nepřítele

Autor:                        Kateřina Petrusová

Nakladatelství:         Fragment

Anotace z Goodreads: Dluhy se musí platit. To ví i bývalá policistka Joan, která má závazek vůči samotnému králi drogového podsvětí. Ten se nyní hlásí o splacení dluhu a jako pojistku unese Joaninu malou dceru Amy. Zvládne Joan zabít Roberta Bavettu, jednoho z vůdců italské mafie, a dostat svou dceru zpět? Co když existuje ještě jiný způsob, jak Amy zachránit?

Čím bych jen tak mohla začít? Vezmu to tedy po lopatě. První díl jsem přečetla doslova přes noc (no dobře, rozečetla jsem jednu noc a druhou noc dočetla. Ale četla jsem v noci… Akorát dvě…) a doslova (a teď už doopravdy) jsem si ho zamilovala. Co přesně jsem si zamilovala? Asi tak všechno. (Ano, jsem velmi objektivní člověk). Proto jsem se tak mlsavě natahovala po druhém díle a děkovala své prozřetelnosti, že jsem se nenechala odradit velikostí kufru a vzala si knížky dvě.

Ze začátku jsem byla zklamaná. Čekala jsem pokračovaní s Michaelem a Paige v hlavní roli. Že se provalí, že žijí a že přijde nějaká velká omerta. Zklamaně jsem se tedy začetla do příběhu Roberta, Michaelova staršího bratra. Parkrát jsem ještě ze začátku prolistovala knížku a začetla se na náhodných stránkách, jestli se tam Michael přece jen někde neskrývá. Skrýval. Což ve mně vyvolalo radostný úsměv a já se teď už doopravdy pustila do čtení.

Přiznám se hned ze začátku – nelíbilo se mi psaní ze dvou úhlů pohledů. A kdybych si už měla vybrat, volila bych pohled Joan. Ale to nechme být, na to se tu teď nehraje (dobře, fajn, hraje…).

Kdybych si tedy měla vybrat čí pohled bych četla radši po pár stránkách u mě zvítězila Joan. Ne že by Robertův pohled na věc nebyl zajímavý, ale přece jen – u Joan se dělo všechno. Taky mi pohled někdy přišel dost ustřihnutý. Mluvilo se, básnilo se, ach… a najednou tu je ta druhá postava a celé to mluvení a básnění tu máme znovu. I když v hodně zkrácené verzi. Jen aby bylo jasno, že ten druhý to prožil taky.

Ale teď k postavám. Budu velmi upřímná – Joan se mi nelíbila, a Robert zase pekelně moc. Nelíbilo se mi její chování a přišlo mi… divné. Jasně, nemám děti a jasně nechci děti. Ale i taky, kdyby mi někdo unesl (imaginární) dceru, asi bych se chovala trochu jinak. A ano, trochu je hodně ironické. A co vytknout Robertovi? Nic, ten je sexy. (Och, achich ouvej)

Samotný děj? TO. BYLA. JÍZDA. První půlku. Všechno to bylo… já nevím, asi žůžový? Suprový? Nemám slov? Sakra-chci-nášupový? Ovšem,… jen první půlku. Po té co -spoiler, spoiler, spoiler- to šlo všechno dolů. A bylo to jen romantický. A Michael! Bylo hezky romantický, přiblbe jsem se usmívala celou dobu, ale hlásek uvnitř mě mi tiše našeptával: „Neusmívej se, budeš v šoku. Neusmívej se něco se pose… pokazí…“ ale světe div se – nic.

Ne, nemyslete si prosím, že jsem sadistická (a nebo možná si to radši myslete) a že přeji postavám jen to nejhorší, ale od podrazáku z Nebezpečné lásky (svým šokovaným výkřikem jsem vzbudila své příbuzné, kteří mi na mých cestách poskytovali azyl) jsem čekala další podrazák. Větší podrazák. Ale on nepřícházel. Místo toho jen přiblbý úsměv.

A to malé, rodinné „vzrůšo“ nakonec? To mě (zcela upřímně) spíše naštvalo.

Takže, když to shrnu? Samozřejmě, jsem nadšená a hrozně moc se mi to líbilo. Ale… jednička je pro mě bezkonkurenční. Naprosto, bez debat. Tudíž,… ano, čtyři hvězdičky.