Lolita

Název: Lolita
Autor: Vladimir Nabokov

Anotace z Goodreads: Lolita, Lola, Lo, Lolitchen, Lottelita...Samotné jméno titulní hrdinky a jeho proměny, vyvolávající hravé i trýznivé asociace, naznačují od prvních řádek Nabokovova nejslavnějšího románu míru obsese jeho vypravěče a protagonisty Humberta Humberta mladičkou Dolores Hazeovou, zároveň ale i nekonečnou prchavost předmětu jeho vášnivého a zničujícího citu. Bolestná, šokující i dojemná zpověď čtyřicátníka Humberta o bezmezné erotické posedlosti kouzlem dvanáctileté "nymfičky" a jejích tragických důsledcích dokáže i bezmála půlstoletí po svém vzniku zasáhnout čtenáře otevřeností a důsledností, s níž otevírá a rozvíjí své tabuizované téma, s odstupem času jej však stále výrazněji oslovuje jako to, co vždy představovala především: mistrovsky komponované mnohovrstevné pojednání na téma vášně, lásky a hříchu, vycházející z bohatého kulturního zázemí a překypující pro Nabokova typickou slovní virtuozitou, ironií i humorem.

Na Lolitu jsem se těšila. Poměrně dost. Hodně. Fakticky.

Hodně se toho o Lolitě povídalo. Aspoň u násve škole. Spolužák ji měl jako referát a byl s ní unešený. A podobné byli i reakce spolužáků. Pak nám kousek (prvních devadesát minut) pustila učitelka ve (spojené) hodině anglického semináře. A mě se to líbilo. Opravdu moc. Jen škoda té femonologie, co jsem se musela učit.

Zamluvila jsem si tedy Lolitku v knihovně (a nebo tam na mě čekala?) a odnesla si ji domů. Protože jsem ještě musela odevzdat seznam povinné literatury, naposlední chvíli jsem vyškrtla Dekameron a místo něj tam napsala právě Lolitu. Takže tadá – moje poslední knížka k maturitě, co jsem četla (ne, že bych se klasiky vzdávala úplně, ale… už můžu číst i něco jiného! Cítím se volná!)

Děj je… jistě, šokující. O tom nemůže mít pochyby. Možná trochu odporný, nemorální a bůhví jaký. Přesto se vám (nebo alespoň mě) nebude zvedat žaludek a možná si jen sem tam poklepete na čelo kvůli chovaní Humberta Humberta.

Humbert Humbert, hlavní hrdina a profesor francouzské literatury, totiž není postižený jen svým jménem (ale vážně – párkrát mi ho snad bylo i líto. Ani se mu nedivím, že je úchylný, člověk s takovým jménem doopravdy nemůže být normální), ale hlavně svoji úchylkou. Která je úchýlná v tom nejhorším slova smyslu.

Humbert je podivín, a chová se podivínsky celou knihu. Kolikrát jsem si říkala, že taková divná osoba snad nemůže existovat. (Naštěstí jsem nepátrala, jestli je příběh podle skutečné události, nebo ne. To by se mi asi doopravdy žaludek přetočil na pětkrát).

Naproti tomu stojí Lolita. Ta sice chová jako malá holčička (aspoň prvních několik (set) stránek, ale i její chování se později stane… neuvěřitelné. Nějaké se mi nechce věřit, že opravdu existují nymfičky, které Humbert tak rád popisuje a které vidí v každé druhé dívence. Na druhou stranu – i pohled z okna mě přesvědčí o opaku.

Děj se hrozně táhne. Humbert sice (a naštěstí) nepopisuje všechny detaily. Ale detailní je i přesto dost – tolik popisů jsem snad naposledy četla… ani nepamatuji. Ukrojit půl knihy a oříznout všechny ty popisy krajin, cesty, záhybů sukní a knížka by byla mnohem lepší. A na tomhle názoru si trvám.

Další slovo, jakým lze popsat děj je bez pochyby úchylný. Myšlenka díla je zvrhlá (ale to už jsem jednou říkala), ale i přesto (nebo možná právě proto) knížku čtete relativně hladově (pokud vás nepotká další popis stromu, nebo tak něčeho) dál. Protože je to prostě tak úchylný, že vás to zajímá.

Sčítám a potrhávám. Chci tomu dát víc hvězdiček, ale neviditelná ruka mi to zakazuje. Protože,… se mi to prostě špatně četlo. Často jsem očima přeskakovala několik řádků (ach, ty popisy) a několikrát se mi stalo, že jsem se v knížce dokonce ztratila (ach, to přeskakování řádků). Takže – ano, dvě hvězdičky. A půl. Tu půlku si to určitě zaslouží.